Story- Dvojčata
Pětiletá Caroline začla plakat "Mamí!!! Ať toho nechá!". Její kaštanově hnědé oči se zalili slanou vodou. Dvojče Jenny jí rozbořila hrad z kostek. "To se nedělá! Omluv se setře a posbírej ty kostky! A ty neplač, postavíš si novej a lepší!" Jejich máma už zase nestíhala. Táta byl ještě v práci a ona musela ještě vyprat a pak holky vypravit a odjet na oslavu babiččiných narozenin. Caroline i Jenny měli babičku hrozně rády, stejně jako své rodiče, ale přidělávali jim tolik práce tím, jak se mezi sebou pořád hádali a dělali naschvály. Caroline si postavila nový hrad a posadila do něj svého medvídka. Jmenoval se Štístko. Hrávala si s ním často, dostala ho od rodičů hned, co se narodila, byla to její první a zároveň nejmilovanější hračka. Jenny moc plyšáci nezajímali, ráda chodila po domě, využila situace kdy se nikdo nedíval k tomu, aby vylezla na stůl nebo na skříň, kam nesměla a bylo obtížné ji domluvit, aby neničila sestře její díla z kostek, písku nebo na papíře. Za dvě hodiny měli být v sále, kde měla být oslava. Maminka vypravila Caroline i Jenny a nakonec sebe, tatínek to naštěstí zvládl sám. V autě si holky sebe navzájem nevšímali, každá měla to svoje. Caroline Štístka a Jenny si hrála s pásem kolem sebe. Když dojeli na místo, babička je přivítala s velkým nadšením. Všichni jí popřáli a dali dárek. Jelikož babička měla opravdu velkou rodinu, tihle čtyři se mezi ostatními hned ztratili. Holky, ačkoli si nedovedli hrát spolu, dokázali si hrát s ostatními bratránky a sestřenicemi ve stejném věku. Rodiče si sedli opodál, kde si hráli, aby na ně dávali pozor. Holky byly kupodivu velmi hodné, ani Jenny nikomu nic nedělala, jen si cosi čmárala do bločku se sestřenkou Amy. Minuty ubíhali a všichni se bavili, vykládali a užívali si sobotního večera. Protože sál byl veliký a vedly z něj nejedny zajímavé dveře, napadlo Jenny jediné. Zalezla pod stůl a pod ním se dostala až k jedným z otevřených dveří. Vedli do dlouhé chodby se spousty dalšími dveřmi, které Jenny lákaly prozkoumat. K jejímu neštěstí si vybrala zrovna ty, které vedli po schodech dolů, do jakéhosi sklepa. Všude byla tma, ale Jenny si všímala jen hlasů ze sálu. Věděla, že se má vydat na opačnou stranu od nich. Přes pár tmavých místností narazila na jednu, ve kkteré stála skříň, byla jednou stranou trochu odsunutá od zdi. Jenny vlezla za ni a vešla tak do další místosti, která byla osvětlena malou lampičkou v rohu vedle křesla. Tohle křeslo nebylo opuštěné, jak se na první pohled zdálo. Seděla v ní jakási bytost, očividně spala nebo alespoň zrovna nevnímala okolí. A nevnímala by dál, kdyby se malá Jenny nepokusila vylézt na stolek a neshodit tak skleničku něčeho, co náramně připomínalo rudou tekutinu... Oči osoby sedící opodál se otevřeli a ruce se mrštně ohnali za Jenny. Posadili ji na sebe a začli ji prohrabávat jemné vlásky. Jenny se marně dožadovala toho, aby mohla odejít, jedna ruka ji svírala velice pevně a druhá ji podávala jinou skleničku, snad stejnou jako tu, kterou Jenny před chvilkou shodila, zato ale určitě se stejným nápojem. Tekl Jenny po krku, když jej nechtěla polknout. Jelikož malá holčička se nedokázala nijak ubránit sevřetí jejího hrdla, krev s jedem se jí do těla stejně dostala. Jenny se po pár minutách uklidnila a vypadala jako spokojeně spící dítě. Rodiče, babičky, dědečci, tety, strýčci, sestřička, sestřenky a bratránci pak hledali dlouhé hodiny marně.... Jen postava, která ji později prořízla hrdlo a vypila její krev věděla celou pravdu...